Problémové hraní v ČR: 2-3 % dospělých a 16 mld. nákladů

Čísla, která popisují populaci, kterou obvykle nevidíme

Když se v Česku mluví o hazardu, diskuse obvykle kloužou po povrchu. „Každý čtvrtý hráč má problém.“ „Kolem hazardu je závislost.“ „Mnoho lidí v rejstříku.“ Já jsem si před pár lety zakládal na tom, že debatu drží při zemi konkrétním číslem. Když někdo řekl, že v Česku „miliony lidí mají problém s hazardem“, zeptal jsem se, odkud to má. Odpověď obvykle nebyla přesvědčivá. Zpráva o hazardním hraní v ČR, kterou vydává Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti při Úřadu vlády ČR, je zdroj, který čísla dává do přesných rámců.

Tenhle článek je o tom, kolik lidí je v Česku v riziku problémového hraní, kdo to převážně je a jaké sociální náklady z toho pro stát a pro rodiny plynou. Je to datový článek — bez dojmů, bez moralizování. Širší téma ochrany hráče popisuji v článku o ochraně hráče a zodpovědném sázení.

Definice problémového hraní a jak se měří

Problémové hraní je odborný termín pro stav, kdy hraní hazardních her způsobuje člověku nebo jeho okolí potíže — finanční, vztahové, zdravotní nebo právní. Mezinárodně nejpoužívanějším nástrojem k měření je Problem Gambling Severity Index (PGSI), devítiotázkový dotazník, který respondent vyplňuje o svém hraní za posledních 12 měsíců. Body se sčítají:

0 bodů = žádné riziko (žádný problém s hraním).

1-2 body = nízké riziko (drobné negativní důsledky, ale situace pod kontrolou).

3-7 bodů = střední riziko (opakující se problémy, ztráta kontroly v některých situacích).

8 a více bodů = vysoké riziko = problémové hraní (opakovaná ztráta kontroly, finanční potíže, dopady na rodinu).

Tohle škálování není akademická hračka. Je to mezinárodně uznávaný klinický screening, podle kterého se v západních zemích plánují adiktologické služby, rozmisťují prostředky prevence a cílí veřejné kampaně. Národní monitorovací středisko PGSI používá v celorepublikovém výzkumu dospělé populace.

Kolik Čechů se problémového hraní týká

V kategorii rizika problémového hraní je v ČR 2-3 % dospělých, přibližně 180 až 275 tisíc osob. Ve vysokém riziku (tedy s PGSI 8+, klinicky problémové hraní) se nachází 50 až 140 tisíc osob. Tahle čísla pocházejí ze Zprávy o hazardním hraní v ČR 2024, kterou připravuje NMS při Úřadu vlády ČR a jsou považována za nejspolehlivější dostupné odhady pro český kontext.

Kontrola těchto čísel proti jiným metrikám dává smysl. V Rejstříku vyloučených osob bylo k roku 2025 vedeno přes 231 tisíc osob, což odpovídá zhruba polovině spodní hranice odhadu osob v riziku (180 tis.) a podstatnému zlomku horní hranice (275 tis.). RVO ale zahrnuje i osoby zapsané z moci úřední (exekuce, hmotná nouze), které nemusí být aktivními hráči; naopak zdaleka ne všichni rizikoví hráči jsou v RVO zapsáni dobrovolně. Tyhle dvě metriky tedy neměří úplně stejnou věc, ale obě se pohybují v podobném řádu.

Absolutní čísla: 180 až 275 tisíc osob v riziku. Pro kontext, celá česká dospělá populace (18+) čítá zhruba 8,5 milionu osob. Riziko problémového hraní se tedy týká odhadem každého pětatřicátého až padesátého dospělého Čecha. V kategorii vysokého rizika (klinický problém) je každý šedesátý až sto sedmdesátý.

Společenské náklady: 14 až 16 miliard Kč ročně

Sociální náklady hazardního hraní v ČR dosahují podle Zprávy o hazardním hraní v ČR 2024 14 až 16 miliard Kč ročně. Tohle číslo zahrnuje přímé i nepřímé náklady — veřejné výdaje na zdravotní péči související s patologickým hráčstvím, sociální dávky pro rodiny problémových hráčů, náklady na trestní řízení (krádeže, podvody motivované potřebou získat peníze), ztráty produktivity v zaměstnání a osobní dluhové náklady.

Pro srovnání — celkové inkaso daně z hazardních her v ČR za rok 2025 dosáhlo 22,8 miliardy Kč. Sociální náklady tedy představují zhruba dvě třetiny až tři čtvrtiny daňového inkasa. V globálnějším pohledu: stát na regulovaném hazardu vybírá víc, než kolik stojí sociální dopady, ale rozdíl je méně dramatický, než by se na první pohled zdálo. Každý problémový hráč dluží průměrně 400 tisíc Kč. Tahle částka v sobě kumuluje spotřebitelské úvěry, dluhy u blízkých, kreditní karty a někdy i exekuce.

Otázka, jestli fiskální přínos hazardu převyšuje jeho sociální náklady, je politicky citlivá a odpověď záleží na tom, co všechno do „sociálních nákladů“ započítáme. Čeští výzkumníci se přiklánějí k závěru, že stát je v čistém pozitivním rozdílu, ale ne o dramatickou sumu. Jan Řehola z IPRH opakovaně argumentuje, že regulační režim má právě tohle zajišťovat: přísná pravidla, dodržovaná pravidla, ochrana hráče.

Demografie rizikových hráčů

Podle Národního výzkumu užívání návykových látek 2023, který je podkladem Zprávy za rok 2024, hrálo v posledních 12 měsících některou hazardní hru 28 % dospělých Čechů. Kurzové sázky uvádí 6 %, live sázky 4 %. Pouze malá menšina těchto hráčů patří do rizikové kategorie; většina hraje rekreačně bez zjevných problémů.

Demograficky jsou rizikoví hráči v Česku typicky muži ve věku 25 až 45 let, s nižším až středním příjmem, často se sekundárním vzděláním. Vyšší riziko se pojí s některými profesními skupinami (manuální práce, stavebnictví, doprava) a s některými životními situacemi (rozvod, ztráta zaměstnání, přistěhování do nového města). Pavla Chomynová z NMS uvádí, že nejvyšší zastoupení hráčů v riziku problémového hraní je mezi hráči technických her v kamenných provozovnách a hráči online kurzových sázek, včetně tzv. live sázek. Tohle upozornění na live segment je důležité — rychlost rozhodování a možnost okamžitého dohánění ztrát z live sázek dělá strukturní rizikový faktor.

Druhá demografická poznámka od Chomynové: „Opakovaně prováděná studie mezi klienty, kteří v souvislosti s hraním hazardních her vyhledali odbornou léčbu, ukazuje, že s hraním hazardních her se hráči setkávají poprvé obvykle ve věku okolo 20 let nebo dříve.“ První kontakt s hazardem je tedy v mládí a od něj do vyhledání pomoci uplyne typicky 5 až 15 let.

Léčba a propast mezi potřebou a kapacitou

V ambulantní a lůžkové psychiatrické péči je v ČR ročně přibližně 1 200 pacientů s diagnózou patologické hráčství (F63.0). Adiktologické služby jsou v kontaktu s více než 3 tisíci hráči ročně. Pokud porovnáme tyto počty s odhadem 50 až 140 tisíc osob ve vysokém riziku, pouze necelá 2 % z celkového odhadovaného počtu osob v riziku problémového hraní jsou v kontaktu s adiktologickými službami.

Tahle propast je strukturní. Stydí se, nevědí kam volat, bojí se stigmatu, doufají, že to zvládnou sami. Kapacita českého adiktologického systému není dostatečná na zachycení potenciálního objemu potřeby, ale skutečná poptávka je taky nižší, než by odpovídalo rizikové populaci. Linka pomoci pro hráče hazardních her a jejich blízké (777 477 877), která od dubna 2024 funguje v non-stop režimu, a Národní linka pro odvykání (800 350 000) jsou nejsnadnějším vstupem do systému. Víc o nich píšu v článku o Lince pomoci pro hráče.

Co z čísel plyne pro veřejnou debatu

Problémové hraní v Česku není epidemie, ale ani okrajový jev. Týká se jednotek až nízkých desítek tisíc lidí v klinickém stavu a dalších 100-200 tisíc ve zvýšeném riziku. Sociální náklady v řádu 14-16 miliard Kč ročně jsou reálné a srovnatelné s některými jinými veřejnozdravotními kategoriemi (pasivní kouření, mírná forma alkoholismu). Regulace posledních let — RVO, panic button, snížený limit pro zdanění výher, zpřísněná reklama — cílí právě na tyhle čísla a snaží se zmenšit propast mezi populací v riziku a populací v léčebné péči. Data z následujících let ukážou, jestli a jakou rychlostí se to daří.